Víte co se stane když se rozeběhnou proti sobě dvě blondýnky? Rozbije se zrcadlo.

Blondýnka se ptá na ulici: "Pane, prosím vás, kolik je hodin?" "Je čtvrt na čtyři." Blondýnka jen kroutí očima a říká: "Víte, to je divné. Ptám se na tohle celý den a pokaždé dostanu jinou odpověď."

Kouzelné zrcadlo schramstne každého, kdo před ním zalže. Přijde k němu pěkná brunetka a povídá: "Já myslím, že jsem nejhezčí na světě." Zrcadlo: "Chramst!" Přijde k němu zrzka s brejličkama a říká: "Já myslím, že jsem nejchytřejší na světě." Zrcadlo: "Chramst!" Nakonec k němu přijde blondýnka a povídá: "Já myslím..." "Chramst!"

Blondýnka se chlubí druhé, že potkala kouzelného dědečka, který jí slíbil splnit přání: "A co nabídl?" "Buď výtečnou paměť nebo velké poprsí." "A co sis vybrala?" "To už nevím!"

Ptá se učitelka malé blondýnky: "Kolik let je člověku, který se narodil v roce 1950?" "A je to muž nebo žena?"

Blondýna černovláska a hnědovláska mluví k zrcadlu pravdy. Když někdo zalže, zrcadlo pípne. Černovláska říká: "Myslím si že jsem nejkrásnější na světě." "Píp." Hnědovláska říká: "Myslím si že jsem nejkrásnější na světě." "Píp." Blondýna: "Myslím.." Zrcadlo: "Píp píp píp!"

Víte, proč blondýnka tancuje u semaforu? Protože si myslí že je na diskotéce.

Vesničan je na zájezdě ve velkém městě a tak si zajde do vinárny. Dá si dvě deci vína, vyzunkne ho, položí na pult stokorunu a odejde Přijde vrchní a kroutí hlavou: "Dýško tu nechal a odešel bez placení!"

K nerudnému profesorovi si sedl student. Profesor pronesl: "Prase si nezaslouží sedět s labutí." Student: "Tak já letím."

Jde jeptiška do nebe a Svatý Petr se jí ptá: "A ty jsi kdo?" "Já jsem nevěsta Páně." "To jsem nevěděl, že se šéf bude ženit!"

Ženatí muži jsou na rybách. Po hodině je slyšet rozhovor: První říká: "To si nedovedete představit, co j měl za problémy, abych mohl jít na ryby. Musel jsem slíbit, že příští týden natřu celý barák." "To já musel slíbit," přidává se druhý, "že udělám bazén se střechou, aby na dámu nepršelo, když plave." Třetí se diví: "Na co si stěžujete? Já musel slíbit, že namontuji celou novou kuchyň i s elektrickými přístroji." Čtvrtý jen mlčí. "A co ty? Ty jsi nemusel nic slíbit?" diví se oni. Rybář vypráví: "Já jsem jen nařídil budík na půl šestou a když zazvonil, šeptnul jsem ženě do ucha: »Na ryby nebo sex?« A ona jen zasyčela: »Vem si teplý prádlo«."

Holčička se dívá na svou maminku, jak si obléká nový kožich. "Mami, uvědomuješ si, že aby sis tohle mohla obléknout, muselo to ubohé zvíře hrozně trpět?" ptá se holčička. Máma se podívá přísně na holčičku: "Co si to dovoluješ takhle mluvit o tvém otci?

Honzík se ptá Pepíčka: "Pepíčku nechceš k nám dneska přijít? Máme nového psa!" Pepíček se ptá: "A nekouše?" Honzík odpovídá: "To právě chceme vyzkoušet!"

Babička je u lékaře a ten ji povídá: "Babičko, dostanu od Vás 30 korun za návštěvu a 30 korun za recept. Ty prášky, co Vám dají v lékárně budete užívat dvakrát denně po jídle." Babička na to: "Pane doktore, ten recept si nechte. Když zaplatím Vám a doplatek v lékárně, tak kde bych vzala nato abych jedla dvakrát denně?"

Pán se po autonehodě probere v nemocnici. Doktor mu říká, že má pro něj dvě zprávy, jednu dobrou, druhou špatnou. "Kterou si přejete slyšet jako první?" "Tak třeba tu špatnou." "Amputovali jsme Vám obě nohy." "Tak teď tu dobrou." "Vidíte tamhle tu sestru?" "Hmm, pěkná." "Tak s tou chodím!"

Blondýnka po transplantaci srdce píše dopis dárci: "Vede se mi skvěle, doufám, že vám taky."Víš proč si blondýnka neotevře dveře? Aby je nemusela zavírat.

Dva poláci byli lovit jelena. Lov se zdařil. Ulovili jednoho velkého. Každý ho chytil za jednu zadní nohu a táhli ho lesem směrem k autu. Potkal je myslivec a poradil jim: "Bude se vám mnohem lépe táhnout, když ho místo za nohy chytíte za parohy." Tak se také stalo. Po chvíli jeden z lovců povídá: "Měl pravdu, takhle je to snažší." "No jo, ale vzdalujeme se od auta."

Blondýna nastoupí do letadla a sedne si. Za chvíli k ní přijde chlap a říká, že si musí sednout jinam, ona ho okřikne, že tam sedí ona. Muž ji několikrát prosí ať si jde hledat jiné místo, ale ona vždy odvětí, že ona již sedí. Muž tedy již neodporuje: "Tak si s tím Boeingem odstartuj sama!"

Komise se ptá ředitele psychiatrické léčebny: "Proč vaši pacienti běhají po chodbách s volanty z aut?" Ředitel vytáhne z trezoru volant: "Hned to zjistíme. Nasedněte.

Pán se po autonehodě probere v nemocnici. Doktor mu říká, že má pro něj dvě zprávy, jednu dobrou, druhou špatnou. "Kterou si přejete slyšet jako první?" "Tak třeba tu špatnou." "Amputovali jsme Vám obě nohy." "Tak teď tu dobrou." "Vidíte tamhle tu sestru?" "Hmm, pěkná." "Tak s tou chodím!"

Poslední den v roce. Odsouzenec je veden na smrt. Je podezřele veselý, dokonce si prozpěvuje a radostně poskakuje. Když dorazí ke špalku, kat si ho nechápavě prohlíží a nevěřícně se ho zeptá: "Člověče, víte vy vůbec co vás čeká?" "No jasně! Konečně budu na Silvestra pořádně sťatej!"

"Tak vy nevíte, že pan Karpíšek asi před dvěma lety zemřel?" "Ne, ale teď už je mi jasné, proč jsem ho poslední dobou tak málo vídal."

Tak tohle jsem našla na jednom blogu....je to fakt dost k zamyšlení..si přečtěte...mnozí obzvlášť..

Jestli máš srdce, dej si to na blog..

Připadá vám,že se kolečka pohybují?

Koukejte se do prostředka na černou tečku a pohybujte vaší hlavou k monitoru a od monitoru.Vydíte něco zvláštního?

Šašci nebo lebka?

Najdi tečku!:-D

Je to obličej nebo nápis Liar?

Nezdá se vám,že se obrázek vlní?

Dívejte se do prostředka a opět hýbejte hlavou k monitoru od monitoru.Vidíte něco?

Klikli jste? Ach jo to se nemělo stát......

A TOHLE JE ONO:

Jestli si to už viděl/a,nebo když už si teďka klik/la tak si tuhle ikonku musíš dát na blog jinak za 7 dní zemřeš !!!!!!

Jacqueline Wilsonová JACQUELINE WILSONOVÁ se narodila v Somersetu, ale větší část dětství strávila v Kingstonu v hrabství Surrey. Odmalička toužila stát se spisovatelkou a svůj první "román" napsala v devíti letech. Jak rostla, popsala postupně bezpočet sešitů. Jako dospělá začala pracovat nejprve v jednom nakladatelství, pak strávila dva roky psaním článků do časopisů, až se z ní nakonec stala velice úspěšná spisovatelka. Přestože mezi její nejznámější knihy patří ty dětské, napsala také řadu detektivních románů a her, které odvysílala britská rozhlasová stanice Radio 4. Kromě toho vede kursy kreativního psaní pro děti. Sama je náruživá čtenářka - vlastní stále se rozrůstající sbírku více než 10 000 knih (prý se jí už začaly rozlézat i po koberci!).

Jacqueline Wilsonová za své knížky pro děti již získala řadu ocenění. V současné době žije v Surrey a má jednu dospělou dceru.

Jmenuju se Tracy Beakerová a tahle knížka je celá o mně. Je to ta nejneuvěřitelnější napínavá srdcervoucí četba, jakou si dokážete představit. Fakticky. A vsadím se, že až ji uvidí nějaký filmový magnát, tak ji okamžitě zfilmuje a já v tom filmu budu hrát hlavní roli, takže se stanu slavnou filmovou hvězdou (přesně jako moje máma). Myslím, že by Petr v mém filmu mohl mít nějaký psí štěk. Ale v žádném případě Luisa nebo Justina. To ani náhodou! Mandy by k tomu filmu mohla napsat scénář. Mandy je... Tak víte co? Jestli chcete vědět, kdo je Mandy, radši hned otevřete knížku a přečtěte si to sami. Je tam něco pro zasmání, sem tam nějaké neslušné slovo a taky věci, které vás určitě rozpláčou, a vůbec, myslím, že je to prostě nejlepší knížka na světě. A proč bych si to nemohla myslet, když jsem ji pomáhala psát?

Jak jsem přežil sportovní tábor?Uklouzl jsem a najednou? Bylo to tak. Visel jsem ve vzduchu. Nad propastí. ?Pomoc!?V nabídce dětského sportovního tábora slibovali horolezectví, slaňování, jízdu v kanoích i bláznivý kyblíkový závod, zkrátka samou akční zábavu. Co se týče Tima, je tu jediný problém: strašně nerad sportuje?Podaří se mu přežít hororový týden absolutně nabitý závoděním všeho druhu? A může vůbec zvítězit jeho družstvo, Tygři? Jedna věc je jistá ? zázraky se dějí a každý se tu dočká nějakého překvapení!

Mandy se ve škole posmívají snad od prvního dne první třídy. Proto má takovou radost, když si ji drzá, suverénní a veselá Linda vybere za svou kamarádku. Máma z toho není moc nadšená, protože Linda je podle ní pěkná průšvihářka a má na Mandy špatný vliv. Zato Mandy si je jistá, že ji Linda může dostat jedině z průšvihu, a ne do něj… anebo je to naopak?

"Já si píšu deník," řekla Zlata.
"Já taky," přiznala se Indie a hned zrudla.
"Holky, holky!" zavrtěla hlavou babička. "Já si teda deník nepíšu. Nemám v úmyslu se někomu svěřovat se svejma tajnostma."

Indie žije ve velkém přepychovém domě s matkou, s níž si vůbec nerozumí, a s otcem, který je v poslední době nějak nervózní a roztržitý. Indie si po vzoru svého idolu, Anny Frankové, píše deník plný tajemství, odehrávajících se u nich doma, a cítí se osaměle.
Zlata žije se svou babičkou, kterou miluje, v panelákovém bytě na sídlišti. Bojí se totiž vrátit ke své matce a jejímu násilnickému partnerovi. Její deník byl původně Slabikářem mučících nástrojů na Terryho, matčina posledního přítele.
Při náhodném setkání přeskočí mezi dívkami jiskra opravdového přátelství. Když musí Zlata utéct z domova, napadne Indii, že by se u ní Zlata mohla ukrýt - jako se za války ukrývala Anna Franková. A tak vznikne jejich největší společné tajemství.

Naše rodina vždycky bydlela v Morušovém domku. Máma, táta a já - a Ředkvička, to je můj plyšový králík. Ale máma teď žije s paviánem Billem a jeho třemi dětmi. Táta zase žije s hipísačkou Carrií a jejími dvojčaty. A kde žiju já? Jeden týden u mámy a jeden týden u táty, ale domov nemám nikde. Snad jedině v kufru, kam se mi vejdou všechny mé věci a který s sebou tahám sem a tam.

Je to snadné jak ABC, aspoň tak mi to všichni říkají. Ale já bych se nejradši ze všeho chtěla vrátit do našeho starého domova - do Morušového domku….

Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.

Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostly a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do naší klece a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a nevím jak s ním naložili.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádoby chovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.
Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.
Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.
Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznul ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.
Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.

Kdyby se to jenom všechno událo jinak...